Pojďme se společně zamyslet. Povězme si něco o fenoménu, který jsem pozoroval v Austrálii, ale i v Americe a pravděpodobně je možné ho pozorovat po celém světě. Budu hovořit o tzv. "všeználcích", nebo jak také rád říkám odborně "čechoslováci dlouhodobě žijící v zahraničí". Typickým profilem takového člověka je věk kolem třicítky, rané dětství prožité v komunismu, rodiče ho od malička tlačí k odchodu do západní země, často nedostudovaní, bez jakýchkoliv představ o tom co chtějí dělat v budoucnosti. Nezaměřuji se tedy na politické uprchlíky, kteří odešli před revolucí, ale mluvím zde o postkomunistických dětech.
Když je poprvé spatříte, budou arogantní a hrozně nad věcí. Oni jsou přeci už místní a vy jste jen turisté! To co se děje v Čechách, je už nezajímá. Budou vám cpát do hlavy, jak měli těžké začátky a jakým si prošli peklem. Někteří celé roky umývali nádobí, nebo pracovali v kavárně, či stavbě. Někdo jim ovšem zapomněl říci, že to byla JEJICH SVOBODNÁ VOLBA a nikdo je do toho nenutil. A hlavně to nikoho ani nezajímá. Pro ně je to však obrovský úspěch, doslova vrchol jejich kariéry. To, co jim maminka vtloukala do hlavy, oni dokázali - jsou úspěšní emigranti. Realita je ovšem taková, že nejsou doma ani v Čechách, ani v cizí zemi.
Často se vyskytují ve skupinkách dalších takových přechytralých čechoslováků, protože jiné přátele si nedokážou najít. Všichni mají "certifikát na rozum" a tak když kupříkladu s nimi půjdete grilovat, řeknou vám, že vaše ryba není dostatečně upečená a že to nevíte, protože jste tu jen chvíli. Až tu budete žít 5 let, budete vědět jak má vypadat upečená ryba (zdravím Roberta s Klárou).
Když se jich zeptáte, kde se cítí být doma, hrdě a nahlas vám řeknou, že: "TADY!" (raději nebudu jmenovat konkrétně). Řeknou vám také, že je vůbec nezajímá co se děje v jejich rodné zemičce a hodí na vás pohled, jako by jste snad tuhle otázku nemysleli vážně? Realita je ovšem opět zcela jiná, jsou neintegrovaní (stejně jako rómové v Čechách) - nerespektují místní kulturu ani zákony. Neznají hodnoty jejich "nové" země, neorientují se v pravidlech, ani v hodnotách, neznají národní symboly ani fakta z historie. Když už náhodou někdo z nich někde něco zaslechne, nechá si to pro sebe (obecně velmi česká vlastnost).
Všichni tito nevzdělanci, ať už žijí kdekoliv, by si měli přečíst proslov bývalého předsedy vlády Austrálie
(Kevin Rudd)
„Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa u toho, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví.“
Naše kultura se vyvíjela během více než dvou století bojů, pokoušení a vítězství milionů mužů a žen, jež usilovali o svobodu. Mluvíme převážně anglicky, ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky, nebo jakkoli jinak. Tudíž, pokud se chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk!
Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.
Vaši víru můžeme akceptovat, a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je aby jste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.
Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života a dáme vám veškerou příležitost k tomu, abyste toho všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich
závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi Vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody - právo odejít. Pokud jste nešťastní, odejděte. Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, abyste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“
Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.
Vaši víru můžeme akceptovat, a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je aby jste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.
Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života a dáme vám veškerou příležitost k tomu, abyste toho všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich
závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi Vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody - právo odejít. Pokud jste nešťastní, odejděte. Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, abyste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“
Bežným konverzačním tématem přistěhovalců, kteří pracují od nevidím do nevidím jsou samozřejmě peníze a kolik kdo zaplatil na daních v minulém finančním roce (opět zdravím Roberta & Kláru). Vůbec jim nedochází, že v moderním západním světě, je takováto diskuze tabu. Bohužel jejich vývoj se zastavil v okamžiku, kdy emigrovali. Zásadně se také nezajímají o dění v rodné zemi a tak vás možná překvapí otázkami typu: "V Čechách je tohle levnější? Tomu nevěřím!", "Kolik je průměrný plat u vás?", "Tohle je ještě u vás moderní?", "Do Čech už to také dorazilo?"
Naprosto nejhorší sortou lidí jsou ovšem ti (kupodivu to jsou především dívky), kteří jsou v nové zemi pět minut a přesto se chovají jako kdyby jim všechno patřilo, všechno znali, všude byli a měli od všeho klíče. Připadá mi, že drtivá většina svobodných dívek jde do zahraničí, aby si našla co nejdříve svůj drahý protějšek a získala pracovní povolení (zdravím Danielu a Martinu). Ve chvíli, kdy najdou "bojfrenda", se distancují od veškerých svých českých kořenů a všechno směřují k tomu, aby byly co nejdříve "loukáls". Již po měsíci rády ve větách vynechávají česká slova a nahrazují je anglickými. Ano, v těchto případech můžeme mluvit o velmi rychlé integraci, ovšem jen částečné, neboť již při pohledu z dálky vidíte, že to jsou stále češky jako poleno a vždycky budou. Existují i výjimky v podobě mužů - někteří zašli tak daleko, že ze zoufalství a ze strachu vrátit se do země (kde se narodili!), se ožení za místní děvečku a aby ukázali svou nadřazenost a distanc od všeho českého, hrdě si vezmou přijmení dívky (zdravím Petra).
Na závěr snad jen dodám, že nikdo z nich vám v případě nouze zásadně nepomůže. Snad jen ve chvíli, kdy jim za to něco dáte (směnný obchod s nimi funguje skvěle). Když jste náhodou v nouzi, rádi vás v tom nechají vymáchat, abyste to neměli moc jednoduché - vždyť oni si prošli peklem, které si sami vybrali, tak vy musíte také! Pokud můžete, nevyměnujte s nimi žádné rady, neboť většinou sami zjistíte, že jsou úplně zbytečné (zřejmě je kdysi dávno vyměnili s jiným přistěhovalcem) - řiďte se raději svým vlastním selským rozumem a uděláte lépe.
Jak se s těmito lidmi vypořádat? Nijak, jednoduše se zničí sami, vyhněte se jim velkým obloukem a ignorujte je, jinak váš osobní vývoj zpomalí a ovlivní negativně vaší mysl. Zásadně odmítam se stát takovýmto člověkem a stydím se za takové občany z Česka. Ať už jste kdekoliv, snažte se integrovat co možná nejvíce, ale nebuďte pyšní "všeználci". Jediné, co jste dokázali, je dostat se na úroveň místních lidí (v některých případech ani to ne). Vězte, že nikde nerostou na stromech klobásy a nelítají do huby pečení holubi - neexistuje dokonalé místo k žití a vždycky bude něco "nahovno" ať jste kdekoliv, nesnažte se nám namluvit, že jste našli tohle dokonalé místo a že patří jen vám, jen se v našich očích stáváte ubohými...