Kdyz jsem si pred lety na univerzite vybirala povinne volitelne predmety, los padl na predmet zvany Novy Zeland. Uz tehdy se trosku rysovala predstava o tom, ze bychom se na cas odstehovali na Novy Zeland nebo do Australie. Ani ve snu by me nenapadlo, do jake miry me vyber tohoto predmetu bude inspirovat. O par let pozdeji se nachazim na severnim ostrove Noveho Zelandu a jsem unesena. A o dalsi tri roky pozdeji se nachazim na ostrove jiznim a to rovnou pres Vanoce a novy rok.
Ve skole jsme velmi interaktivni a zabavnou formou probirali historii, geografii, novozelandske symboly a zname osobnosti, Maory, tradice, faunu i floru a samozrejme i pracovni prilezitosti a zajimave destinace na uzemi Noveho Zelandu. Me tehdy zaujala Pohutukawa – novozelandsky vanocni strom, ktery kvete prevazne cervene, ale obcas i oranzove, zlute ci bile. Maori ho povazuji za Otce stomu a ma v jejich historii veliky vyznam. Je to zhruba 800 let stary strom na Cape Reinga, po jehoz korenech se spousti duse zemrelych do oceanu pod timto posvatnym mistem a vydavaji se tak na cestu zpet do mista, odkud pochazeji – Hawaiki. Strom se vyskytuje predevsim na severnim ostrove a severu jizniho ostrova. Je to endemicky druh, ale byl dovezen i do Australie ci na ostrov Norfolk.
Ve skole jsme velmi interaktivni a zabavnou formou probirali historii, geografii, novozelandske symboly a zname osobnosti, Maory, tradice, faunu i floru a samozrejme i pracovni prilezitosti a zajimave destinace na uzemi Noveho Zelandu. Me tehdy zaujala Pohutukawa – novozelandsky vanocni strom, ktery kvete prevazne cervene, ale obcas i oranzove, zlute ci bile. Maori ho povazuji za Otce stomu a ma v jejich historii veliky vyznam. Je to zhruba 800 let stary strom na Cape Reinga, po jehoz korenech se spousti duse zemrelych do oceanu pod timto posvatnym mistem a vydavaji se tak na cestu zpet do mista, odkud pochazeji – Hawaiki. Strom se vyskytuje predevsim na severnim ostrove a severu jizniho ostrova. Je to endemicky druh, ale byl dovezen i do Australie ci na ostrov Norfolk.
Urcite znate ten pocit, kdy pri hodine nemuzete udrzet pozornost, zivate a modlite se, aby byla hodina u konce…nic takoveho se pri techto hodinach nedelo. Naopak, vsichni chteli vic a vic, coz jsem snad jeste ve skole nezazila :) Kazdy z nas mel prezentaci na urcite tema, ja si zvolila maorske svatby, ale nemohla jsem nic moc dohledat, tak jsem svoje tema zmenila na maorske pohrby :) Z ostatnich prezentaci me nejvic zaujala ta o novozelandske hymne, endemicka fauna a flora a samozrejme cestovni prilezitosti. Cesti vlastenci mi snad prominou, ale myslim si, ze novozelandska hymna je jednou z nejkrasnejsich hymen. Jak melodie tak jednotlive sloky, pricemz prvni sloka je v Maorstine. Vzdycky mam husi kuzi, kdyz ji slysim.
Novy Zeland, Aotearoa nebo Zeme Dlouheho Bileho Mraku chcete-li, je mimo jine zeme miliardy ovci, endemickych druhu rostlin a zvirat a k nasemu prekvapeni i miliardy Cechu. Az nam to v jeden okamzik pripadalo jako v lete v Chorvatsku. Cesi na kazdem kroku a krome jedineho dne (na Doubtful Sound) jsme Cechy potkali kazdicky den. U jezera Dunstan, nedaleko mestecka Cromwell potkavame particku mladych Cechu, kteri se snazi najit praci na sadech, ale nemaji moc stesti. V Te Anau potkavame pary a rodinky v supermarketu, Kepler Track s nami pokorovala hned cela pocetna rodinka Cechu a pred jejich rodici (kolem 55 let) bych smekla klobouk. Dali cely track, k tomu Routeburn Track a Rob Roy's Glacier Track... neremcali a nijak extra se taky neloudali, takze za nas tedy palce nahoru, zvladli to skvele. Dalsi Cechy a Slovaky potkavame v Queenstown i Wanaka (na Roy's Peak Tracku). Predposledni noc travime u jezera Tekapo a vedle nas se usidlila cela ceska rodinka s malymi detmi. Ani Christchurch neni vyjimkou. Tolik Cechu jsme nepotkali v Sydney za cele 4 roky! :) Znamena to jedine...Cesi se vubec nemaji tak zle jak porad slychame :) s vetsinou jsme se dali do reci a zhruba polovina z Cechu, ktere jsme potkali, byli na dovolene. Zbytek bud pracuje full/part time nekde na Zelandu a prvni skupinka trhacu ovoce na nas pusobila vselijak...spise pak smutne a jaksi v zacarovanem kruhu. Prijeli si na Zeland zlepsit anglictinu, ale zaroven se obklopuji samymi Cechy, takze se s anglictinou nikam neposunuji. S tim pak souvisi nedostatek znalosti/schopnosti k tomu, aby sehnali lepe placenou praci, a proto hledaji praci prevazne na sadech, kde znalost pokrocile anglictiny neni nutnosti. Zaroven ale dostanou bud minimalni mzdu na hodinu, v nekterych pripadech i dokonce mene. Vydelaji si par dolaru, koupi levne pivo/vino a usidli se ve free kempu na 3 tydny a pak pokracuji dal, chvili cestuji, chvili pracuji.
Prestoze se Novy Zeland nachazi na opacnem konci sveta v porovnani s polohou Ceske republiky, je az zarazejici, jak moc je priroda stejna, ale zaroven jak moc je odlisna. Asi to v tuhle chvili nedava uplne smysl, ale pokud opomeneme pritomnost fjordu, ledovcu, geotermalnich oblasti a endemickych druhu rostlin a zvirat, vse ostatni nam pripominalo Cechy. Prevazne louky a vrchoviny, lucni kviti, bodlaky, kopretiny, sipkove kere, vrby, cesky narodni symbol lipy, dale smrky a borovice i houby, svitoreni vrabcu a tak bych mohla pokracovat dal a dal. Kazde rano se probouzime do prijemneho svitoreni vrabcu, nikoliv revu papousku Kakadu nebo rainbow lorikeets, ktere se zrovna perou na strese a vi o tom cela ctvrt. Nemuzeme se nabazit vune novozelandskeho lesu, ktery svymi mechy, lisejniky a kapradinami priomina ten cesky. Stejne tak z plnych plic nasavame vuni louky, na ktere se pasou ovce a kravy, a na okraji ktere proteka kristalove cisty potucek. Pochopitelne, za tohle nejspis vdecime evropskym kolonizatorum, kteri sem vsechny tyto druhy privezli, ale proc se australska priroda nepodoba te ceske ve stejne mire jako ta novozelandska, kdyz obe tyto zeme byly objeveny a kolonizovany stejnymi evropskymi narody? V Australii je priroda, fauna a flora velmi odlisna a spolecnych znaku tu najdete jen hrstku, jestli vubec. At je to jak chce, libi se nam jak moc je Australie odlisna, ale zaroven si radi pripomeneme jak moc hezke je se ocitnout v prirode, kterou tak dobre zname z nasich ceskych luhu a haju.
Nase cesta zacala v Christchurch, kam jsme dorazili pozdnim spojem ze Sydney a pristali az po pulnoci. Prestoze letime s jednou z nejlevnejsich leteckych spolecnosti, nejsou letenky vubec levne, coz na druhou stranu neni zadnym prekvapenim. Vanocni svatky pro prodejce znamenaji zvyseni cen vseho mozneho a to nekolikanasobne. Pokud letime mene nez 4-5 hodin, nejsme vybiravi, co se leteckych spolecnosti tyce. Ja jsem skladna, takze se vejdu vsude a 3 hodiny bez zabavy na palube taky preziju :) Shuttle nas z letiste odvezl do penzionu, kde travime prvni noc, respektive jen par hodin. Hned rano vyzvedavame nas karavan, kteremu okamzite davame prezdivku "Zihadlo". Jakmile jsme ho nastartovali, div se nerozpadl a najeto mel pres 423 000 km! Nebyl to ani nejlevnejsi, ani druhy nejlevnejsi a dokonce ani treti nejlevnejsi karavan, presto to byl priserny vrak, na jehoz vybaveni se clovek nemohl vubec spolehnout. Zajimalo by me, jak musi vypadat ta nejlevnejsi varianta, kterou pujcovny nabizi. Nase Zihadlo je diesel, takze tankujeme celkem levne, ale na zaver nas ceka doplatek v podobe "diesel tax", coz dela $6.3/100km. Ale stejne to vychazi levneji nebo hodne podobne jako benzin. Zihadlem brazdime ulice Christchurch, jdeme nakupovat zasoby jidla a navstevujeme jak centrum tak botanicke zahrady, ktere jsou hned vedle. Na Christchurch byl velmi smutny pohled. Po zemetreseni v roce 2011, ktere postihlo cele mesto a hlavne jeho dominantu - katedralu, ktera byla nejvetsim lakadlem vetsiny turistu. Katedralu, behem jeji historie, postihlo hned nekolik zemetreseni, ovsem az to v roce 2011 se stalo osudnym pro vez katedraly. Zbytek katedraly byl taktez castecne postizen a nezbylo z ni mnoho. Ve meste se buduje ve velkem, vsude same leseni, stavari, jeraby a tezka technika. 6 let po zemetreseni se mesto stale vzpamatovava a jak to tak vypada tak jeste dlouho bude. A tim, ze mrholi a je zatazeno, to dodava na te depresivni a smutne atmorfere. Noc travime u Luckyho kamarada Ondry, ktereho potkal na Overland tracku v Tasmanii a druhy den opet startujeme nase Zihadlo a frcime smerem na jih. V den, kdy jsme dorazili do Christchurch padl teplotni rekord. Bylo nejakych 36 stupnu. Pres noc a druhy den se teploty razantne meni a dalsi rano se probouzime do 8 stupnu! Po ceste na jih se ale pocasi umoudruje a rtut teplomeru jde pomalu, ale jiste nahoru :)
 |
| Nase Zihadlo |
Nasimi prvnimi zastavkami se klasicky stavaji jezero Tekapo, hvezdarna Mt.John, ze ktere je uzasny vyhled a pozorovani hvezd odsud musi byt opravdovym zazitkem a dale pak jezero Pukaki.
 |
| Mt John a vyhled na jezero Tekapo |
 |
| Church of the Good Shepherd |
Prestoze uz ma spousta lidi dovolenou, na silnicich to neni vubec znat a potkavame jen par aut...zatim. U jezera Pukaki, ktere vdeci svoji tyrkysove mlecne barve velmi drobnym casteckam rozdrcenych kamenu z ledovce, tzv. ledovcove mouky, delame obed a uzivame si neskutecneho vyhledu na jezero s Mt. Cook v pozadi. Misto v tuhle chvili patri jen nam! Tak neskutecne modrou barvu v jezere jsme nikdy nevideli a jsme jak opareni. Vubec nechapeme, jak takovou krasu priroda stvorila.
Po pozdnim obede pokracujeme dale pres Twizel a nedaleko tohoto mestecka se nachazi farma na lososy. Techto farem (at uz na lososy, pstruhy ci jine ryby) je na Zelandu nekolik. Bohuzel az na miste zjistujeme, ze je to neskutecna atrakce pro autobusy plne turistu z Asie. Bleskurychle nakupujeme salmon sashimi a pomazanku z uzeneho lososa a frcime pryc. Tak vynikajici produkty z lososa jsme snad nikdy nejedli a jen litujeme, ze jsme toho nekoupili vic. Dojizdime do mestecka Cromwell a premyslime, zda-li pokracovat dal do Queenstown, coz byl puvodni plan, ale rozhodujeme se prespat ve free kempu u jezera. Pro dnesek bylo cestovani dost. V kempu potkavame particku Cechu a davame se do reci, kdyz v tom kolem projde dalsi Cech a rika, ze opodal je dalsi particka zhruba dalsich 20 Cechu. Jak jsme se dozvedeli, vsichni se snazi najit praci jako trhaci ovoce, ale vetsina sadu uz brigadniky nebere.
Druhy den, 24.12. rano se s nimi loucime, prejeme si hezke Vanoce a stastny novy rok a kazdy vyrazi po vlastni ose. My mame namireno do Queenstown. Tam se ale nezdrzujeme a jedeme primo do Te Anau, maleho mestecka u stejnojmenneho jezera, ktere se stava nasim utocistem na nasledujicich par dni. Ubytovani zamluvene nemame, ale v lednici mame asi 3 lahvinky skveleho novozelandskeho Sauv Blanc, takze prezijem :) V kempu u jezera maji mista dost, coz je paradni a my mame vyhled primo na jezero Te Anau. Je 24.12. a my slavime Vanoce v italske restauraci v Te Anau (porad mi nejde do hlavy, ze se uzivi 3 italske restaurace na zhruba 200 metrech ctverecnich), kde opet potkavame spoustu Cechu. Naporouceli jsme si, jak jinak nez, rybu. Bramborovy salat nevedou (kupodivu), varene brambory nemaji pripravene, tak ja volim hranolky. Porad je to preci jen brambora :) po slavnostni veceri jeste dokupujeme jidlo na nas 3 denni track. Susene jidlo se okamzite stava nasim nejlepsim pritelem a vymyslime a planujeme, co nakoupime, abychom se s tim jidlem nemuseli tahat, ale zaroven, aby nas zasytilo a dodalo potrebnou energii na vyslap.
25.12.2015 Stastne a Vesele z Keplera!
Druhy den, 24.12. rano se s nimi loucime, prejeme si hezke Vanoce a stastny novy rok a kazdy vyrazi po vlastni ose. My mame namireno do Queenstown. Tam se ale nezdrzujeme a jedeme primo do Te Anau, maleho mestecka u stejnojmenneho jezera, ktere se stava nasim utocistem na nasledujicich par dni. Ubytovani zamluvene nemame, ale v lednici mame asi 3 lahvinky skveleho novozelandskeho Sauv Blanc, takze prezijem :) V kempu u jezera maji mista dost, coz je paradni a my mame vyhled primo na jezero Te Anau. Je 24.12. a my slavime Vanoce v italske restauraci v Te Anau (porad mi nejde do hlavy, ze se uzivi 3 italske restaurace na zhruba 200 metrech ctverecnich), kde opet potkavame spoustu Cechu. Naporouceli jsme si, jak jinak nez, rybu. Bramborovy salat nevedou (kupodivu), varene brambory nemaji pripravene, tak ja volim hranolky. Porad je to preci jen brambora :) po slavnostni veceri jeste dokupujeme jidlo na nas 3 denni track. Susene jidlo se okamzite stava nasim nejlepsim pritelem a vymyslime a planujeme, co nakoupime, abychom se s tim jidlem nemuseli tahat, ale zaroven, aby nas zasytilo a dodalo potrebnou energii na vyslap.
25.12.2015 Stastne a Vesele z Keplera!
Den po ceskem Stedrem dnu skypujeme do Cech, prejeme si Stastne a Vesele a vyrazime na tri denni track. Jmenuje se Kepler Track a za normalnich okolnosti se jedna o track ctyr denni. Je to jeden z deviti Great Walks, ktere na Zelandu najdete. Tri jsou na severnim ostrove a sest na jiznim. My jsme si museli tento 60km track zkratit o zhruba 9 km, protoze se nam uz nepodarilo zamluvit chatku v poslednim kempu a stan jsme s sebou nechteli tahat. Na Great Walks to funguje tak, ze tyto tracky spravuje Department of Conservation (DOC) a za pobyt v chatce musite zaplatit nejakych NZD 54 za osobu za noc (zalezi na tracku a ceny se trosicku lisi) V chatce je tekouci studena voda, plynove varice, splachovaci zachod a mistnost se zhruba 50 palandami, kde vsichni spi. U chatky je take ranger, ktery dohlizi na poradek, vybira listky a stara se o svoji oblast parku.
 |
| Ukonceni tracku v Rainbow Reach |
 |
| Profil Tracku |
Prvni etapa naseho dobrodruztvi se nejdrive tahne lesem podel jezera Te Anau a pak se stoupa neco malo pres 8km do celkem strmeho kopce. Nejdrive lesem a pozdeji horskymi travinami a keri, kde uz zadne stromy nenajdete. Pocasi nam preje, je krasne slunecno, ptaci zpivaji, les voni...co vic si prat! Fotime, poslouchame svitoreni ptactva, funime do kopce, davame si svacinku a po nejakych 5-6 hodinach mame konecne chatku na dohled.
Luxmore Hut je nasi prvni zastavkou, skaceme na palandy, sundavame tezke boty a jdeme se kochat tou nadherou ven. Vyhledy z necelych 1250 m.n.m. jsou uchavtne. Mimo jine opet se setkavame se skupinkou Cechu, kteri putuji s nami. Cas vecere se blizi a jdeme delat neco k snedku. Je az zarazejici, co vsechno si lidi na takove tracky nosi :) nekteri si vyvarovali tri chodovou veceri a my jedli jidlo z pytliku :) Ale musim rict, ze vytuneny jidlo z pyliku! Nu coz, pokud se lidi chteji tahat s cibuli, brokolici a olejem...
Nevitany host zvany lasicka
Jiz na zacatku Kepler tracku jsme si vsimli zvlastnich drevenych a podlouhlych krabic rozmistenych nedaleko cesty. Nijak extra jsme je nezkoumali a az v prvni chatce jsme se dozvedeli, ze jsou to pasti na lasicky. Ty v narodnim parku (a na Zelandu obecne) nema nikdo rad. Byly sem nasazeny jako prirozeny predator kvuli kralikum a zajicum, ale jaksi se to vymklo z ruky, premnozily se a zacaly hubit nativni druhy ptactva. A protoze puvodni ptactvo nemelo po tisice let zadne predatory, nektere druhy (jako napriklad kiwi) nemaji radne vyvinuta kridla a neumi letat. Jine druhy hnizdi bud na zemi nebo pod zemi. Nektere druhy jsou nenavratne pryc, dalsi jsou velmi ohrozene. A lasicky jsou velmi hbite a mrstne, takze i ptaci hnizdici na vetvich stromu, jsou jednoduchym tercem. Rangeri v narodnich parcich se ridi heslem “ the only good stoat is a dead stoat”, rozmistuji pasti jak jen to jde a po ceste (blizko pasti) jsme dokonce videli i klasicka slepici vajicka, na ktera je lakaji. Lasicka je dokonce i tak mazana, ze dokaze oddalit vrh, v zavislosti na dostatku/nedostatku potravy a zajistit tak, ze jeji mladata po vrhnuti preziji a budou mit co k snedku.
Vecer jdeme spat relativne brzy, ale jsme prekvapeni, jak dlouho se v tuto dobu na Zelandu stmiva. Jeste v 10 vecer je videt, o cemz si muzeme nechat v Sydney jen zdat. Rano vstavame pred sedmou, rychle na sebe hazime obleceni, delame snidani a doplnujeme energii a jsme pripraveni na dalsi den plny vyzev a krasnych vyhledu. Z pocatku druheho dne nas ceka kratsi stoupani na vrchol Luxmore Summit (1472 m.n.m.)
Nevitany host zvany lasicka
Jiz na zacatku Kepler tracku jsme si vsimli zvlastnich drevenych a podlouhlych krabic rozmistenych nedaleko cesty. Nijak extra jsme je nezkoumali a az v prvni chatce jsme se dozvedeli, ze jsou to pasti na lasicky. Ty v narodnim parku (a na Zelandu obecne) nema nikdo rad. Byly sem nasazeny jako prirozeny predator kvuli kralikum a zajicum, ale jaksi se to vymklo z ruky, premnozily se a zacaly hubit nativni druhy ptactva. A protoze puvodni ptactvo nemelo po tisice let zadne predatory, nektere druhy (jako napriklad kiwi) nemaji radne vyvinuta kridla a neumi letat. Jine druhy hnizdi bud na zemi nebo pod zemi. Nektere druhy jsou nenavratne pryc, dalsi jsou velmi ohrozene. A lasicky jsou velmi hbite a mrstne, takze i ptaci hnizdici na vetvich stromu, jsou jednoduchym tercem. Rangeri v narodnich parcich se ridi heslem “ the only good stoat is a dead stoat”, rozmistuji pasti jak jen to jde a po ceste (blizko pasti) jsme dokonce videli i klasicka slepici vajicka, na ktera je lakaji. Lasicka je dokonce i tak mazana, ze dokaze oddalit vrh, v zavislosti na dostatku/nedostatku potravy a zajistit tak, ze jeji mladata po vrhnuti preziji a budou mit co k snedku.
Vecer jdeme spat relativne brzy, ale jsme prekvapeni, jak dlouho se v tuto dobu na Zelandu stmiva. Jeste v 10 vecer je videt, o cemz si muzeme nechat v Sydney jen zdat. Rano vstavame pred sedmou, rychle na sebe hazime obleceni, delame snidani a doplnujeme energii a jsme pripraveni na dalsi den plny vyzev a krasnych vyhledu. Z pocatku druheho dne nas ceka kratsi stoupani na vrchol Luxmore Summit (1472 m.n.m.)
 |
| Vyhled z Luxmore Summit |
Prochazime lavinovou oblasti, kde je ohromne mnozstvi kameni a suti. Snih je na vrcholcich jen zridka, pocasi je stale perfektni a tak fotime o sto sest. Z Luxmore Summitu nas ceka kratoucky sestup do prvni chaticky, ktera slouzi pouze jako misto k prespani v pripade nouze. Tam se posilnujeme a vyrazime dal, do dalsi chaticky na dalsi svacu :) i na druhe chaticce si davame jidlo a spolecnost nam dela horsky papousek Kea. O tom jeste povypravim...
Odsud je to do nasi chatky, kde budeme nocovat jen z kopce. Nekteri jasaji, ale napor na kolena je to obrovsky. Cesta se meni z travnatych plani opet na les s kapradinami, mechem a spoustou ptactva. Jdeme podel reky a potkavame naseho rangera, ktery nam potvrdil, ze pit z reky je naprosto v poradku. U reky ulevujeme nasim noham a chladime je v ledove vode, zaroven zkousime i jeji kvalitu a pit se opravdu dala (bez jakehokoliv osetreni)
Druha chatka - Iris Burn Hut se nachazi v udoli u reky a je obklopena vysokymi skalami. Temer vsichni se sli do reky schladit, ale brzy se vratili, protoze to mnozstvi sand flies se nedalo snest. Zlaty cesky komar. I my jsme sli k rece a Lucky se dokonce v te ledove vode ponoril, ovsem dle vyrazu na jeho tvari, nemel daleko od infarktu. A to vubec neprehanim! Ja si smocila v rychlosti nohy a byla jsem spokojena :) Zda se, ze repelent na sand flies nefunguje, takze prestoze je docela teplo, volim variantu dlouheho vzdusneho obleceni a mam klid. Druhy den se blizi ke konci a stejne tak, jako tomu bylo v prvni chatce, i zde mame setkani s rangerem, ktery nas seznamuje s bezpecnosti v chatce, vypravi o zviratech a rostlinach v okoli a bavi nas historkami ze zvireci rise. Kolem chatky se pry pohybuje samicka kiwi a neustale vola a laka samecka. Ten tam donedavna byl, ale asi frknul za mladsi kiwiandou a tahle starsi samicka ne a ne se dockat odpovedi :( vsem nam ji bylo lito.
Druha chatka - Iris Burn Hut se nachazi v udoli u reky a je obklopena vysokymi skalami. Temer vsichni se sli do reky schladit, ale brzy se vratili, protoze to mnozstvi sand flies se nedalo snest. Zlaty cesky komar. I my jsme sli k rece a Lucky se dokonce v te ledove vode ponoril, ovsem dle vyrazu na jeho tvari, nemel daleko od infarktu. A to vubec neprehanim! Ja si smocila v rychlosti nohy a byla jsem spokojena :) Zda se, ze repelent na sand flies nefunguje, takze prestoze je docela teplo, volim variantu dlouheho vzdusneho obleceni a mam klid. Druhy den se blizi ke konci a stejne tak, jako tomu bylo v prvni chatce, i zde mame setkani s rangerem, ktery nas seznamuje s bezpecnosti v chatce, vypravi o zviratech a rostlinach v okoli a bavi nas historkami ze zvireci rise. Kolem chatky se pry pohybuje samicka kiwi a neustale vola a laka samecka. Ten tam donedavna byl, ale asi frknul za mladsi kiwiandou a tahle starsi samicka ne a ne se dockat odpovedi :( vsem nam ji bylo lito.
Dale nas ranger varuje pred jiz zminenymi horskymi papousky Kea. Turisty milovany, pro zamestnance narodnich parku ne az tak vitany host. Kea je jediny horsky papousek, ktery se svou inteligenci vyrovna zhruba 5 letemu diteti ci nekterym primatum. Velice inteligentni a rychle se ucici stvoreni, ktere ochutna, ustipne a ozobe vsechno co mu prijde pod zobak :) proto nam ranger radi, abychom si boty svazali k sobe a povesili na hacek do chodby. Tam Kea nepujde a nehrozi tak, ze bychom prisli o boty, jak uz se stalo mnohokrat nekomu jinemu. Rano, zhruba kolem pate nas vzbudi legracni smich a dovadeni techto papousku na plechove strese nasi chatky. Kea papousci se rozhodli nas vzbudit svym dovadenim. Pry si tam hraji kazde rano touhle dobou, klouzou se po strese, dovadi, skacou, perou se a strasne se u toho smejou/skrehotaji :) Papousky Kea jsem si strasne oblibila a mohla bych je pozorovat hodiny! Jsou to ale pacholci! Az budu mit vic casu, dam sem jeste video, ktere jsme natocili GoProckem...stay tuned!
 |
| Kliknutim na tento obrazek spustite video, ktere jsme natocili u Iris Burn Hut |
Po tomto predstaveni vyrazime mezi prvnimi. Ceka nas sice nenarocny teren, ovsem vzdalenost, kterou musime dnes ujit je kolem 25 km (po dvou celkem narocnych dnech s otlaceninami, puchyri a bolavymi nohami). Prochazime krasnym lesem, vse je pokryto mechem, lisejniky a kapradinami. Dostavame se na louku, kterou ranni slunicko zacalo vysouset. Rosa se trpytila na pavucinach a lucni kvety se zrovna zacaly otevirat. Prechazime opet do lesa, kde je more kapradin...kam jen oko dohledne. A tolik odstinu zelene se da videt snad jen na Zelandu. Nektere kapradiny byly vyssi nez ja! Timto uzasnym lesem dochazime ke treti chatce na brezich jezera Manapouri. Chatka se nam nepodarila zamluvit. Tesime se na skromny, ale o to vic zaslouzeny obed. Cas mame paradni a tak odpocivame nejake dve hodinky a pak vyrazime smerem do Rainbow Reach, coz uz je pouhych 6 km. Posledni usek uz meleme z posledniho a tesime se, az dorazime do cile, dame si sprchu, studeny cider nebo pivo a poradne jidlo :)
Kdyz vidime cedule s napisem Rainbow Reach (nas cil), srdce zaplesa. Prekracujeme posledni visuty most a padame jak hrusky do stinu, kde cekame na nas odvoz zpet na parkoviste, odkud nase putovani zacalo. Spolecnost nam opet dela jeden ze zvedavych ptacku, podobny vrabci.
Celi usmudlani a upoceni si to mirime primo do mestecka Te Anau a snazime se moc nepriblizovat k ostatnim. Hygiena na tracku sice byla, ale velice omezena :)
Bez SPF 50+ ani ranu!
Slunce pere jako blazen a obzvlast na Novem Zelandu neni radno podcenovat pouzivani opalovaciho kremu. Bohuzel, Novy Zeland drzi svetove prvenstvi v mnozstvi pripadu rakoviny kuze, takze jak obleceni tak opalovaci kremy s faktorem SPF 50+ jsou vice nez uzitecnymi spolecniky. Idealni je slunci se obecne vyhnout a byt hlavne ve stinu. Ti, kteri touzi po cokoladovem opaleni by se meli Zelandu vyhnout obloukem.
Doubtful nebo Milford?
Jedeme booknout plavbu po Doubtful Sound, znamy taktez pod nazvem "Sound of Silence" hned po dokonceni tracku. Organizovane tury nemame moc radi a nejsme jejich fanousky, ale v tomto pripade to jinak nejde a clovek se na tohle misto jinak nez s pruvodcem nedostane. Listek stoji NZD 220/osobu. Lucky uz na Milford Soundu byl a prestoze se musi jednat o nadherny zazitek, asi bych nerozdychala ty davy tam. Na Milford Soundu je to jak na Vaclavaku a momentalne se zacina slavit Cinsky Novy Rok, tak si dovedete predstavit, jak to tam asi musi vypadat. Jen tak pro predstavu...kdyz je na Doubtful Sound opravdu frmol, tento fjord navstivi denne zhruba 650 lidi. V pripade Milfordu je to 4000 za den! Lode na Milfordu na sebe musi cekat, vyhybat se a stat za sebou, aby pasazeri videli to, co jim bylo slibeno. Tim, ze je Doubtful Sound celkem nepristupny, musi se z Te Anau autobusem nebo autem do Manapouri, dale zhruba hodinku lodi pres jezero Manapouri, pak opet 45 minut autobusem do Doubtful Sound a pak uz se nalodite na palubu lodi, ktera vas proveze asi 3 hodiny po fjordu. Ano, je to nekolikanasobne drazsi nez Milford Sound, ale...Doubtful Sound je 3x vetsi nez Milford, co se rozlohy tyce, nejhlubsi fjord na Zelandu a z Tasmanskeho more se zakusuje pres 40 km do pevniny, je vice panensky a za celou tri hodinovou plavbu jsme potkali v celem fjordu jen jednu malou lod. Na nasi lodi bylo zhruba 20 lidi a cely Doubtful Sound patril jen nam! Vybrali jsme skvele a nelitujeme jedineho dolaru. Spolecnost, u ktere jsme si zaplatili listek jeste do nedavna delala pouze jednu vyjizdku, nyni delaji dve – jednu kolem 7. hodiny ranni a druhou kolem 10. dopoledni. V oblasti operuje jeste jedna spolecnost, ale jak ta funguje, to nemam tuseni. Kdyz vystoupite z autobusu, ktery vas doveze k Soundu, uvidite take vodni elektrarnu, do ktere se taktez delaji prohlidky...pokud je ovsem otevrena, coz v soucasne dobe neni. Je zavrena kvuli rekonstrukci.
Kdyz vidime cedule s napisem Rainbow Reach (nas cil), srdce zaplesa. Prekracujeme posledni visuty most a padame jak hrusky do stinu, kde cekame na nas odvoz zpet na parkoviste, odkud nase putovani zacalo. Spolecnost nam opet dela jeden ze zvedavych ptacku, podobny vrabci.
Celi usmudlani a upoceni si to mirime primo do mestecka Te Anau a snazime se moc nepriblizovat k ostatnim. Hygiena na tracku sice byla, ale velice omezena :)
Bez SPF 50+ ani ranu!
Slunce pere jako blazen a obzvlast na Novem Zelandu neni radno podcenovat pouzivani opalovaciho kremu. Bohuzel, Novy Zeland drzi svetove prvenstvi v mnozstvi pripadu rakoviny kuze, takze jak obleceni tak opalovaci kremy s faktorem SPF 50+ jsou vice nez uzitecnymi spolecniky. Idealni je slunci se obecne vyhnout a byt hlavne ve stinu. Ti, kteri touzi po cokoladovem opaleni by se meli Zelandu vyhnout obloukem.
Doubtful nebo Milford?
Jedeme booknout plavbu po Doubtful Sound, znamy taktez pod nazvem "Sound of Silence" hned po dokonceni tracku. Organizovane tury nemame moc radi a nejsme jejich fanousky, ale v tomto pripade to jinak nejde a clovek se na tohle misto jinak nez s pruvodcem nedostane. Listek stoji NZD 220/osobu. Lucky uz na Milford Soundu byl a prestoze se musi jednat o nadherny zazitek, asi bych nerozdychala ty davy tam. Na Milford Soundu je to jak na Vaclavaku a momentalne se zacina slavit Cinsky Novy Rok, tak si dovedete predstavit, jak to tam asi musi vypadat. Jen tak pro predstavu...kdyz je na Doubtful Sound opravdu frmol, tento fjord navstivi denne zhruba 650 lidi. V pripade Milfordu je to 4000 za den! Lode na Milfordu na sebe musi cekat, vyhybat se a stat za sebou, aby pasazeri videli to, co jim bylo slibeno. Tim, ze je Doubtful Sound celkem nepristupny, musi se z Te Anau autobusem nebo autem do Manapouri, dale zhruba hodinku lodi pres jezero Manapouri, pak opet 45 minut autobusem do Doubtful Sound a pak uz se nalodite na palubu lodi, ktera vas proveze asi 3 hodiny po fjordu. Ano, je to nekolikanasobne drazsi nez Milford Sound, ale...Doubtful Sound je 3x vetsi nez Milford, co se rozlohy tyce, nejhlubsi fjord na Zelandu a z Tasmanskeho more se zakusuje pres 40 km do pevniny, je vice panensky a za celou tri hodinovou plavbu jsme potkali v celem fjordu jen jednu malou lod. Na nasi lodi bylo zhruba 20 lidi a cely Doubtful Sound patril jen nam! Vybrali jsme skvele a nelitujeme jedineho dolaru. Spolecnost, u ktere jsme si zaplatili listek jeste do nedavna delala pouze jednu vyjizdku, nyni delaji dve – jednu kolem 7. hodiny ranni a druhou kolem 10. dopoledni. V oblasti operuje jeste jedna spolecnost, ale jak ta funguje, to nemam tuseni. Kdyz vystoupite z autobusu, ktery vas doveze k Soundu, uvidite take vodni elektrarnu, do ktere se taktez delaji prohlidky...pokud je ovsem otevrena, coz v soucasne dobe neni. Je zavrena kvuli rekonstrukci.
A proc vlastne Doubtful Sound? Pojmenoval ho tak Kapitan James Cook v roce 1770, kdyz objevoval tuto oblast. Nebyl si uplne jisty, zda-li by byl schopen se svou lodi Endeavour opet vyplout ven, kvuli nedostatecnemu vetru. Uplne prapuvodni nazev byl "Doubtful Harbour", ale lovci velryb jej pozdeji prejmenovali na Doubtful Sound. Diky spanelskym objevitelum, kteri zmapovali cely fjord 23 let pote, co ho objevil Kapitan Cook, jsou ruzna mista v tomto fjordu pojmenovana ve spanelstine. Na jizni strane tohoto fjordu jsou tri zatoky, v celem fjordu je pak nespocet vodopadu na okolnich stenach skal, pochopitelne zalezi na uhrnu srazek. A protoze je tato oblast treti nejdestivejsi oblasti na svete, o srazky zde neni nouze. Prsi zde 200 dni v roce, ale kdyz jsme fjord navstivili, nespadla ani kapka. Vlastne celych 5 dni v kuse pry nezaprselo a i mistni kroutili hlavou. Mraky se povalovaly nizko, pozdeji vys a vse melo takovy tajemny nadech. Slunicka jsme si ale taky uzili, prevazne na zpatecni ceste. Na miste, kde se fjord setkava s Tasmanskym morem jsme pozorovali lachtany a po ceste jsme videli dva tucnaky, ale byli tak hbiti a tak stydlivi, ze nam hned uplavali a tak uz jsme je nestihli ani vyfotit. Stavaji se horsi veci :)
Fjord je domovem pro ruznorodou faunu a floru. Misi se v nem sladka destova voda a voda z okolnich vodopadu s vodou morskou. Vrstva sladke vody muze mit az 10 metru v zavislosti na tom, jak je dest vydatny a casty. Sladka voda je lehce zbarvena do hneda diky pude z okolnich lesu a tim blokuje svetlo, ktere do vody pronika. Takze morske rostliny, ktere obvykle rostou v hlubinach oceanu mohou v klidu rust v tomto fjordu a to mnohem bliz k hladine. Co se tyce zvireci rise, vyskytuji se tu jiz zmineni lachtani, tucnaci novozelandsti (v maorstine Tawaki), delfini skakavi, obcas velryby a mnoho dalsich druhu ryb.
Myslela jsem, ze bychom dali jeste Milford Sound jako takovou bonusovku, ale pak jsem nam nechtela skazit chut a zustali jsme jen u Doubtful Sound :) odpocinkovy den bez davu lidi nam bodnul.
Fjord je domovem pro ruznorodou faunu a floru. Misi se v nem sladka destova voda a voda z okolnich vodopadu s vodou morskou. Vrstva sladke vody muze mit az 10 metru v zavislosti na tom, jak je dest vydatny a casty. Sladka voda je lehce zbarvena do hneda diky pude z okolnich lesu a tim blokuje svetlo, ktere do vody pronika. Takze morske rostliny, ktere obvykle rostou v hlubinach oceanu mohou v klidu rust v tomto fjordu a to mnohem bliz k hladine. Co se tyce zvireci rise, vyskytuji se tu jiz zmineni lachtani, tucnaci novozelandsti (v maorstine Tawaki), delfini skakavi, obcas velryby a mnoho dalsich druhu ryb.
Myslela jsem, ze bychom dali jeste Milford Sound jako takovou bonusovku, ale pak jsem nam nechtela skazit chut a zustali jsme jen u Doubtful Sound :) odpocinkovy den bez davu lidi nam bodnul.
Queenstown
Nasledujici rano opoustime kemp v Te Anau a mirime na Queenstown, kde travime odpoledne. Pred prijezdem do Queenstown jeste mucime nase Zihadlo a turujeme motor az na vrchol The Remarkables Skifields (1943 m.n.m.), oblibenou lyzarskou oblast, ze ktere jsou nadherne vyhledy na cely Queenstown. Cesta je docela desna – prasna a vlnita. Motor musime nechat trosku vychladnout a za pul hodinky se vydavame zpet dolu. Dalsi zastavkou se stava lanovka a jakasi bobova draha, kde radime jako divi a pote se opet kochame vyhledy na Queenstown a jezero Wakatipu. Jak je znamo, Queenstown je hlavni mesto adrenalinu a snad kazdych 10 minut jsou na obloze paraglidiste nebo nekdo skace bungee. Nas tyhle atrakce az tak nelakaji a proto zustavame nohama pevne na zemi a jsme radi ze pod nima mame pevnou pudu :)
Vyhlasene misto, kde prdavaji udajne ty nejuzasnejsi burgery na svete vynechavame. Dvouhodinova fronta pred podnikem nam ulehcila nase rozhodnuti a takovymi fanousky burgeru taky nejsme. Jo, takhle kdyby se stala fronta na ustrice....to je jina :)
 |
| Queenstown z vysky |
V Queenstownu jeste prochazime ulicky a okounime na promenade. O Vanocich je tu dost zivo, coz jsme tak nejak cekali. Je to ale pekne horske mestecko. Nedokazu si predstavit, jak to tam musi vypadat v zime se zavejemi snehu, stovkami aut a tisici navstevniky prodirajicich se v zimnim obleceni temi uzouckymi ulickami. Na druhou stranu, velmi zive si dokazu predstavit sedet tam v zime nekde u krbu, srkat svarak a koukat se na jezero :) Dost bylo ale sneni a my doplnujeme zasoby jidla a vydavame se smerem na Wanaka pres Cardrona Valley. Pres hory a pres doly, udoli a pastviny.
Wanaka
Wanaka
Wanaka jsme zvolili prevazne proto, ze je v okoli nepreberne mnozstvi tracku – od polodennich az po nekolikadenni a jak jednoduchych tak narocnejsich. Vybrat si musi snad kazdy. Do Wanaka prijizdime doslova za 5 dvanact a v kempu u jezera zabirame posledni misto na nasledujici 3 dny. Krome karty, ktera nam otevre branu do kempu dostavame na zapesti specialni naramky. Nedaleko od Wanaka se totiz porada festival zvany Rhythm&Alps, kde mimo jine hral i Carl Cox. To samozrejme prilakalo mnoho priznivcu Drum’n’Base a Techna, kteri se cas od casu prijdou potaji vysprchovat do kempu apod. Proto u vchodu hlida Security a vsechny kontroluje. My ale jdeme omrknout mestecko a jsme hypnotizovani jezerem, okolnimi horami a povalujicimi se mraky na jejich vrcholcich. Wanaka se svymi zhruba 7000 stalymi obyvateli na nas pusobi jako takovy maly Queenstown. Restaurace a obchudky na hlavni tride, ktera lemuje jezero, jsou postaveny nebo oblozeny kameny a drevenymi tramy a vse pusobi strasne utulne. Takova mala horska vesnicka u jezera.
Rob Roy Glacier
Rano snidame v kempu a pocasi nevypada nijak uchvatne, mraky se vali nizko u zeme a vypada to, ze bude prset. Teplota taky trosku klesla a tak se vydavame do DOC centra ke spravcum Narodniho Parku, kteri nam podaji aktualni informace o tom, jak to na Rob Roy Glacier vypada a zda-li ma cenu se tam dnes vubec vydat. Pan za prepazkou je poslem spatnych zprav, ale rika, ze se to ma pomalicku lepsit. Jsme pozitivni a silou vule tlacime mraky pryc a rikame si, ze nez tam dojedem (je to asi hodinku od Wanaka) tak se mraky musi rozptylit a vsechno bude ok. Po ceste do Mount Aspiring Narodniho Parku se stavime na kratoucky track k Diamond Lake…neurazi ani nenadchne, ale alespon zabijeme nejaky cas. Jedeme dal a dal a asfaltova cesta z niceho nic konci a my se ocitame na jiz zminene prasne a vlnite ceste. Karavan a vsechno v nem se neskutecne trese a cekame, ze se kazdou chvili rozpadne. Kdyz drzi po zhruba 5 kilometrech, mame vic odvahy a pridavame plyn, coz je vlastne mnohem lepsi, a prestoze se karavan stale neskutecne klepe a neslysime vlastniho slova, neni to uz tak hrozne jako na uplnem zacatku. Celi otraveni hypnotizujeme horizont a doufame, ze se cesta opet promeni na asfaltku, ale mame smulu a po tehle priserne ceste si to frcime dalsich priblizne 20 km. Pres cestu nam behaji ovce a kravy. Destinace musi stat za to, jinak budeme otraveni jeste vic. Pocasi se umoudruje a slunicko sviti jako blazen, aspon neco. Projizdime asi sesti brody, doufame jen, ze se v nich nezasekneme a cekame, co na nas vykoukne za dalsi zatackou. Jen doufame, ze to nebude zadna prekazka, kterou bychom s nasim Zihadlem nomohli prekonat a museli bychom se otocit a jet zpet, coz by byla posledni kapka :) Slava!, jsme na miste a stale se klepeme :) prach je naprosto vsude.
Okamzite zamykame auto a vyrazime vstric udoli Matukituki v Narodnim Parku Mount Aspiring. Jedna se o nenarocny 3-4 hodinovy track (10km), na jehoz konci vas ceka prekrasny ledovec, ledova horska reka a vodopady, kam jen oko dohledne. Zpet ale na zacatek tracku. Nejdriv prejdete louky, na kterych se pasou ovecky a kravy.
Rob Roy Glacier
Rano snidame v kempu a pocasi nevypada nijak uchvatne, mraky se vali nizko u zeme a vypada to, ze bude prset. Teplota taky trosku klesla a tak se vydavame do DOC centra ke spravcum Narodniho Parku, kteri nam podaji aktualni informace o tom, jak to na Rob Roy Glacier vypada a zda-li ma cenu se tam dnes vubec vydat. Pan za prepazkou je poslem spatnych zprav, ale rika, ze se to ma pomalicku lepsit. Jsme pozitivni a silou vule tlacime mraky pryc a rikame si, ze nez tam dojedem (je to asi hodinku od Wanaka) tak se mraky musi rozptylit a vsechno bude ok. Po ceste do Mount Aspiring Narodniho Parku se stavime na kratoucky track k Diamond Lake…neurazi ani nenadchne, ale alespon zabijeme nejaky cas. Jedeme dal a dal a asfaltova cesta z niceho nic konci a my se ocitame na jiz zminene prasne a vlnite ceste. Karavan a vsechno v nem se neskutecne trese a cekame, ze se kazdou chvili rozpadne. Kdyz drzi po zhruba 5 kilometrech, mame vic odvahy a pridavame plyn, coz je vlastne mnohem lepsi, a prestoze se karavan stale neskutecne klepe a neslysime vlastniho slova, neni to uz tak hrozne jako na uplnem zacatku. Celi otraveni hypnotizujeme horizont a doufame, ze se cesta opet promeni na asfaltku, ale mame smulu a po tehle priserne ceste si to frcime dalsich priblizne 20 km. Pres cestu nam behaji ovce a kravy. Destinace musi stat za to, jinak budeme otraveni jeste vic. Pocasi se umoudruje a slunicko sviti jako blazen, aspon neco. Projizdime asi sesti brody, doufame jen, ze se v nich nezasekneme a cekame, co na nas vykoukne za dalsi zatackou. Jen doufame, ze to nebude zadna prekazka, kterou bychom s nasim Zihadlem nomohli prekonat a museli bychom se otocit a jet zpet, coz by byla posledni kapka :) Slava!, jsme na miste a stale se klepeme :) prach je naprosto vsude.
Okamzite zamykame auto a vyrazime vstric udoli Matukituki v Narodnim Parku Mount Aspiring. Jedna se o nenarocny 3-4 hodinovy track (10km), na jehoz konci vas ceka prekrasny ledovec, ledova horska reka a vodopady, kam jen oko dohledne. Zpet ale na zacatek tracku. Nejdriv prejdete louky, na kterych se pasou ovecky a kravy.
 |
| Udoli Matukituki |
Louky hraji vsemi barvami lucniho kviti. Dostavame se k houpacimu mostu, ze ktereho je krasny vyhled na reku a udoli za nami. Prechazime do lesa a jdeme podel reky, teren zacina lehce stoupat, chvilku se jde po rovince a pak uz jen do kopecka v chladku v lese. Po ceste (30 minut pred cilem) je jedna zastavka, kde si muzete odpocinou a dat svacinu, zatimco se kochate pohledem na ledovec. Po 30 minutach se dostanete na konec tracku, kde vam spadne celist a objevi se pred vami krasny modry ledovec na cernych skaliscich. Z fotky to neni az tak patrne, ale ledovec byl o neco modrejsi.
Kolem dokola je mnozstvi malych ci vetsich vodopadu a louka opet hraje vsemi barvami. Balzam na dusi…poslouchat sumeni stromu, buraceni reky a svistici vodu z vodopadu. Na to, ze nam spravci parku doporucovali vylet odlozit na jindy, nam pocasi vyslo pekne. Jen ta spicka hory s ledovcem byla zahalena do mraku, ktere se ale pohybovaly celkem rychle, takze jsme prece jen meli pekny vyhled. Po ceste zpet, zhruba 15 minut od ledovce slysime ohromne buraceni a nevime, o co se jedna. Bourka? Sesuv pudy nebo kameni? Nebo snad utrzeni kusu ledovce? Bourku jsme vyloucili hned, ale dal jsme se nedostali, takze dodnes nevime co to bylo. Tusime, ze se jednalo o odtrzeni casti ledovce, protoze to same a ten samy zvuk jsme zazili na vlastni oci na Kea Point v Mt. Cook vesnicce, kde jsme dokonce videli, jak se kus ledu/snehu utrhl a sunul se dolu. To hrmeni a buraceni bylo uplne stejne a rozlehalo se po celem udoli. Nez dojdeme k autu, musime pockat az se uklidni obrovskej cernej bejk, kterej si vybral Luckyho jako terc a pres celou louku se k nemu rozebehl a vydaval prapodivne zvuky. Byka v zadnem pripade nehodlame provokovat, a tak zustavame za plotem a cekame az bude v dostatecne vzdalenosti a trosku se uklidni. Prelezame plot a mastime si to k autu. Kravy na nas nechapave koukaji, prezvykujic travu, zatimco my mame srdce v kalhotach :) Track byl uzasny a ta priserna cesta skutecne stala za to! Vice o tomto Tracku ZDE.
Odpoledne jdeme na pivo s Julii a Peterem. Julie je Luckyho byvala kolegyne, jejiz pritel ma rodinu ve Wanaka. Oba jsou to Kiwici, a jak uz to tak byva, nad pivem se dozvidame spoustu zajimavych veci napriklad o jejich nove vlajce (ktera jeste nebyla odsouhlasena) primo z pohledu novozelandanu a dozvidame se, jaky na to maji nazor.
Roy’s Peak
Dalsi den, 31.12., ma byt pocasi spickove a na obloze ani mracek. Mame tedy v planu pokorit Roy’s Peak (1578 m.n.m.) Je to v podstate 8km (2-3hodiny) do prikreho kopce a pak tou samou cestou zpet (2-2,5 hodiny). Dovolim si tentokrat nesouhlasit s Department of Conservation…track neni “easy”, teren ano, ale samotny track rozhodne ne. Uz si nezvpominam, kde jsem to cetla, ale track je pry pristupny i vozickarum, kteri by nemeli mit zadny problem na vrchol vyjet. Dalsi hloupost, musite prelezat plot po drevenych schodech! Stranky Lake Wanaka maji realistictejsi predstavu o tracku a popisuji jeho narocnost nasledovne: “Grade: Good level of fitness required as the track is steep.” – s timhle uz se da souhlasit.
Den jako malovany, pakoviste plne aut a kolem 10. dopoledni nase prvni kroky spocinou na zacatku tracku. Citime se celkem ve forme a naslapano toho taky trosku mame, ale ne jeden clovek nas z tohoto omylu vyvadi. Vetsina nas naprosto v pohode obchazi a kdyz nas predejde 70 leta pani, tak uz se musim smat :) lidi tu jsou snad na steroidech a div do toho kopce nebezi! Drzim se hesla “pomalu, ale jiste” a kocham se vyhledy. V podstate po cele delce tracku mame nadherny vyhled na jezero Wanaka z ruznych uhlu, takze ja casto stavim, popadam dech a fotim. V necele polovine tracku narazime na skupinku Cechu a davame se s nimi do reci, jsou sympaticti a dodavaji nam kuraz na zbytek cesty. Cely track se tahne pres soukromy pozemek – pastviny, takze hledat jakykoliv stin budete marne. Po ceste je par sipkovych keru, ktere poskytnou jen opravdu maly kousek stinu. My na obloze nemeli ani mracek, takze neni od veci si pribalit do batohu krome hodne vody i silny opalovaci krem, pokryvku hlavy a vubec cokoliv, co vas pred novozelandskym sluncem ochrani. Kazdy krok a kazda kapka potu stoji za to stanout na vrcholu a divat se dolu na jezero a vrcholky hor, ktere ho obklopuji. Pokud bych mela dat Kepler Tracku jednicku, pak bych asi musela dat Roy’s Peak jednicku s hvezdickou. Po ceste zpet dolu se stavime na jedne z vyhlidek, kterou proslavila jedna fotka, ktera obletla svet. Ted se na tom miste foti snad kazdy, kdo Roy’s Peak pokori a my jsme nebyli vyjimkou :)
Odpoledne jdeme na pivo s Julii a Peterem. Julie je Luckyho byvala kolegyne, jejiz pritel ma rodinu ve Wanaka. Oba jsou to Kiwici, a jak uz to tak byva, nad pivem se dozvidame spoustu zajimavych veci napriklad o jejich nove vlajce (ktera jeste nebyla odsouhlasena) primo z pohledu novozelandanu a dozvidame se, jaky na to maji nazor.
Roy’s Peak
Dalsi den, 31.12., ma byt pocasi spickove a na obloze ani mracek. Mame tedy v planu pokorit Roy’s Peak (1578 m.n.m.) Je to v podstate 8km (2-3hodiny) do prikreho kopce a pak tou samou cestou zpet (2-2,5 hodiny). Dovolim si tentokrat nesouhlasit s Department of Conservation…track neni “easy”, teren ano, ale samotny track rozhodne ne. Uz si nezvpominam, kde jsem to cetla, ale track je pry pristupny i vozickarum, kteri by nemeli mit zadny problem na vrchol vyjet. Dalsi hloupost, musite prelezat plot po drevenych schodech! Stranky Lake Wanaka maji realistictejsi predstavu o tracku a popisuji jeho narocnost nasledovne: “Grade: Good level of fitness required as the track is steep.” – s timhle uz se da souhlasit.
Den jako malovany, pakoviste plne aut a kolem 10. dopoledni nase prvni kroky spocinou na zacatku tracku. Citime se celkem ve forme a naslapano toho taky trosku mame, ale ne jeden clovek nas z tohoto omylu vyvadi. Vetsina nas naprosto v pohode obchazi a kdyz nas predejde 70 leta pani, tak uz se musim smat :) lidi tu jsou snad na steroidech a div do toho kopce nebezi! Drzim se hesla “pomalu, ale jiste” a kocham se vyhledy. V podstate po cele delce tracku mame nadherny vyhled na jezero Wanaka z ruznych uhlu, takze ja casto stavim, popadam dech a fotim. V necele polovine tracku narazime na skupinku Cechu a davame se s nimi do reci, jsou sympaticti a dodavaji nam kuraz na zbytek cesty. Cely track se tahne pres soukromy pozemek – pastviny, takze hledat jakykoliv stin budete marne. Po ceste je par sipkovych keru, ktere poskytnou jen opravdu maly kousek stinu. My na obloze nemeli ani mracek, takze neni od veci si pribalit do batohu krome hodne vody i silny opalovaci krem, pokryvku hlavy a vubec cokoliv, co vas pred novozelandskym sluncem ochrani. Kazdy krok a kazda kapka potu stoji za to stanout na vrcholu a divat se dolu na jezero a vrcholky hor, ktere ho obklopuji. Pokud bych mela dat Kepler Tracku jednicku, pak bych asi musela dat Roy’s Peak jednicku s hvezdickou. Po ceste zpet dolu se stavime na jedne z vyhlidek, kterou proslavila jedna fotka, ktera obletla svet. Ted se na tom miste foti snad kazdy, kdo Roy’s Peak pokori a my jsme nebyli vyjimkou :)
Pri ceste dolu dostavaji kolena poradne zabrat a nemuzeme se dockat az pujdeme po rovine. Sedame do karavanu a sotva se zmuzeme na slovo :) ale pocit mame skvely a davame si “high five”. Vice o tomto Tracku ZDE. Jedine, co bych tomuto tracku vytknula, bylo to mnozstvi lidi.
Je poradne vedro a tesime se na sprchu jako nikdy. Za par hodin se bude slavit novy rok a my na tyhle oslavy nemame ani pomysleni :D snazime se nabrat energii na vecerni oslavy, chladime vino a sem tam neco sezobneme.
Happy New Year od jezera Wanaka!
Happy New Year od jezera Wanaka!
 |
| omluvte kvalitu...z mobilu :) |
Z niceho nic se probouzime a je 11 vecer a zacina panika, abychom stihli ohnostroj v centru mesta. Nastesti je to kousicek. Popadame vychlazenou lahvinku a mirime si to do centra Wanaka, kde uz se shromazduji skupinky a mistni mladez je jak utrzena ze retezu :) Sledujeme a pozorujeme deni a jsme zvedavi jaky bude ohnostroj. Bary na hlavni tride jsou jak jinak nez narvane k prasknuti a odpocitavani se blizi ke konci. 3…2…1 a je tu rok 2016! U jezera Wanaka, na druhem konci sveta. Mame to privilegium byt jednemi z prvnich na svete, kteri oslavi novy rok. V Cechach ted obedvaji a my bouchame sampicko :)
Timto zavrsujeme nase kratke novozelandske poutovani a na Novy rok se vydavame na sever k jezeru Pukaki. Neodolavame a opet se stavime ve farme na lososy a dopravame si dalsi dobrutku z jejich sortimentu, se kterou si to mirime k Mt. Aoraki.
A scenic road out of this world!
Kdyz odbocite z hlavniho tahu na Jezero Pukaki, ocitnete se na silnici c.80 – jedne z nejscenictejsich cest, o ktere mnozi jen sni. Na prave strane se rozleha tyrkysove modre jezero Pukaki a pred vami se tyci Mt. Aoraki/Mt. Cook se svymi zasnezenymi vrcholky a tvori tak neskutecnou dominantu cele oblasti. Kontrast tyrkysove modre barvy jezera, zasnezenych vrcholku nejvyssiho velikana na Zelandu a modra obloha vylozene krici na turisty “VYFOT ME!” A mnozi tak delaji. Neda se jen tak projet bez toho, aniz byste neporidili aslepon 20 fotek. Jakmile vyjedeme ze zatacky a naskytne se nam prvni pohled na tu nadheru, pada nam brada k podlaze a jen se smejeme jak pominuti, neschopni rict jedine slovo :)chceme okamzite zastavit a vsechno vyfotit. Po par minutach se naskyta moznost a stavime na prvni vyhlidce. Sotva vylezeme z auta a stihneme se jen rozhlednout, prijizdi autobus a nam naskakujou pupinky. Bleskurychle mackame spouste aparatu a zoufale se snazime poridit fotky bez lidi. Za par vterin je uzasne klidna atmosfera vyhlidky ta tam a z busu se vali jeden turista za druhym, samozrejme si stoupnou tak, aby nikdo nemohl poridit poradnou fotku, zkousi ruzne polohy, s palci nahoru, jejich typickym veckem s LV kabelkou a podpatky. V tu chvili balime nasich par svestek a frcime okamzite pryc s tim, ze se na tuhle vyhlidku jeste vratime a doufame, ze podruhe budeme mit vic stesti. Po ceste stavime jeste nekolikrat...na mistech, kde autobus zastavit nemuze :)
Kdyz dorazime do Mt.Cook vesnicky robalujeme obed a jdeme omrknout navstevnicke centrum, kde jsme stravili snad 40 minut! Paradne vybavene nejruznejsimi exemplari zvirat a kvetin z okoli, starymi horolezeckymi pomuckami a vybavenim pro predstavu, jak se horolezcilo pred desitkami a stovkami lety. Nechybi ani modely hor, popis jak se formovalo udoli, odpovedi na to, proc je ledovec modry apod. Rozsahla sbirka vseho mozneho a dokonce i replika chaticky, slouzici k prespani vysoko v horach vas rozptyli na nejakou chvili. Po nacerpani dostatecneho mnozstvi informaci skaceme opet do auta a jedeme do nedalekeho kempu. Pohravame si s myslenkou, ze bychom tam prespali, ale v noci na druhy den se ma pocasi skazit a cesta zpet uz by nebyla tak scenicka, takze vyrazime zpet tyz den a zapichneme to u jezera Tekapo. Navic kdyz prijizdime do kempu, parkoviste praska ve svech, coz nas jen ujistuje v nasem rozhodnuti opustit tento raj na zemi jeste tyz den. Nez ale odjedeme, nemuzeme si nechat ujit Kea point, coz je 15 minutova prochazka na vyhlidku, odkud je krasny pohled na ledovec Mueller a samozrejme Mt. Aoraki. Behem 20 minut, ktere jsme na vyhlidce stravili se utrhl kus ledovce a ritil se po uboci skal dolu. To buraceni se rozlehalo vsude kolem nas a vypadalo to, jako by se mela zbortit cela hora. Nastesti to byla asi jen kapka v mori a nikoho to nijak nevzrusovalo. Mozna se to stava pravidelne, kdo vi...
 |
| Cesta na Kea Point |
Goodbye New Zealand, it’s been a pleasure!
Par cisel:
Podle naseho chytreho FitBit naramku jsme nachodili zhruba 225 km
Nase zihadlo s nami najelo (nebo spis my s nim) 1600km a to zhruba 4 dny stalo na parkovisti...obcas ta jizda byla vazne o nervy :)
Teplotni rozdil byl jeden den 28 stupnu
Vyslapali jsme celkem 1857 pater, coz odpovida temer 9x vystoupat na nejvyssi budovu sveta Burj Khalifa
Neco malo ze zvireci rise:
 |
| Novozelandsky strizlik |
Tohohle bobiska jsme videli po ceste na Rob Roy Glacier. Udajne se jedna o velmi ohrozeny druh, vyskytujici se vyhradne na jiznim ostrove Noveho Zelandu. Zkameneliny ale nasvedcuji tomu, ze se kdysi tento druh vyskytoval i na ostrove severnim. Tahle zelena kulicka se pred nami predvadela, jako by si s nami hrala. Strizlik se ukazoval ze vsech uhlu a hopsal pred nami, takze se nam ho podarilo celkem hezky vyfotit. Az pozdeji po ceste jsme se dozvedeli ze se jedna o ohrozeny druh.
Neco malo z rostlinne rise:
Komentáře